Úvahy

Smetiště

13. března 2010 v 17:42 | Anuška
Stojí před velkou, obtížnou a zapeklitou otázkou, která zní: "Mám být pyšná na svou zemi, nebo se za ni mám stydět?" Máme skvělé vědce, umělce, sportovce,... Ale co většina lidí? Co oni chtějí a jak se chovají? Co bychom si namlouvali, je to tu jedno velké smetiště! A to jak doslovně, tak obrazně. Koho zajímá, jak vypadá prostředí, ve kterém žijeme? Tedy lépe řečeno, kdo je ochoten něco UDĚLAT, aby se to změnilo?(ne, nejsem blázen, když mám takové nápady!) To je stejné jako s globálním oteplováním, hladem v Africe a spoustou dalších problémů. Češi o tom ví, ale proč by měli něco dělat zrovna ONI? Samozřejmě, že tací nejsou všichni. Počet lidí, kteří se staví proti "prázdninovému pobytu" Číny v Tibetu, mě strašně moc těší (dokonce i na Jičínské radnici vïsela tibetská vlajka, což mě strašně mile překvapilo!). Vím, že i v téhle ....... zemi jsou lidé, kterým není jedno, jakým životem se žije jinde než v jejich obývacím pokoji, ale není jich málo na takový veliký svět? Myslím, že bohužel je. Ale díky Bohu za to málo!

Řeč

5. března 2010 v 17:49 | Anuška
Někdy prostě člověk musí zemřít, aby lidé uslyšeli, co říkal. Je to smutné, protože nikdy neuvidí slzy studu v očích těch, kteří našli pravdu. Někdy člověka slyšíme, ale nechceme mu naslouchat. Ze strachu, nebo lenosti. Když ale procitneme, je to jako bychom se znovu narodili. Cítíme, jak celý náš dosavadní život byl, ne snad přímo špatný, spíš zbytečný, marný. Nic jsme se nenaučili, nic jsme nevytvořili, nic jsme nepředali. Ale jsou také lidé, kterým prostě naslouchat musíme, protože jejich hlas je podmanivý, protože ne my, ale naše srdce ví, že vše co říká je bezbřehá pravda. Cítíme to lépe než slyšíme. Ono je jednodušší naslouchat srdcem než ušima. Nechápu, proč z toho lidé mají takový strach. Vždyť jenom když nasloucháme srdci, víme dobře co je správné a co je jen proradná lež. Je pravda, že někdy je srdce moc tiché, nebo dokonce němé. Někdy je zmatené. Ale když mu věříte, dodejte mu prostě odvahy, stejně jako příteli, který se potřebuje svěřit, ale neví, kde začít.
Jsou lidé, kteří nemusí promlouvat, aby byli slyšeni. Stačí, když jejich srdce prohlašuje svou pravdu. Mám strach, že poslední dobou té pravé a nefalšované pravdy ubývá. A je to proto, že ubývá lidí, kteří by byli ochotni jí naslouchat. Chtějí hezké tvářičky, milé úsměvy, povrchní pravdu zařazenou do stylu. Nezáleží na tom, co člověk říká, ale na tom, jak při tom vypadá. Nezáleží na tom, kolik dává, ale kolik bere. Dnešní hrdina není opravdový a velkosrdečný, ale proradný a chamtivý. A tak se ptám: je to tak správně-že žijeme ve světě bez pravdy, lásky a porozumění?

Česká republika

6. prosince 2009 v 16:41 | Anuška
Náš stát jistě dokázal v roce 1989 velkou věc. Dobyl si svobodu. Ale je to snad všechno? Možná říkáte, že jsme svobodní. Já ale říkám, že jo to lež. To co nás činí nesvobodnými, ale už není systém ani konkrétní osoba. Jsme to mi sami-my, kdo jsme slepí, hluší, a když to ne, tak alespoň němí. To je možná ještě horší. Přestože vidíme bezpráví a nenávist, přesto mlčíme. Mlčíme, místo abychom se vztyčenou hlavou šli za skutečnou svobodou. Za svobodou o kterou snad kdysi bojovali lidé jako Karel Kryl. Dostali jsem ji, ale co se změnilo? Jak to vypadá s naší ekonomikou? Kolik z těch, kteří rozhodují o našich životech ve vládě, to myslí upřímně a nejde jim jen o to vydělat si na další auto, dům, dovolenou, milenku? Proč nejsou alespoň oni, když už nikdo jiný, spavedliví a čestní? Měli by nám být vzorem,nebo snad ne? Ale pokud by se stát choval tak, jak se chovají ty v jeho čele, kolik by tady bylo slučných lidí? Byla by to jistě zajímavá statistika, ale obávám se, že by málokoho zajímala. Špatný člověk nechce slyšet "To ty jsi udělal chybu! Není to vina těch tam venku, jak tvrdíš. Ta vina jen a jen tvoje. Protož člověk když se narodí dosává jeden veliký dar, a tím je právo a možnost rozhodovat se o sobě. Bojovat za sebe každou vteřinu života. Bylo to tvoje rozhodnutí, vzít ten úplatek!" . I když, kdo by mu to v dnešním světě řekl? Je tady někdo schopný nastavit zrcadlo ostatním a zároveň být věrný sám sobě?
Pokaždé, když uvažuji o dnešním světě, strhuje se ve mně obrovský boj. Boj mezi láskou ke všemu živému a tím co vidím. Na jednu stranu vidí kolik lidí ještě dnes obdivuje a tvoří dobro, kolik jich přemýšlí a snad i miluje. Ale pak se rozhlédnu po skutečném světě a vidím jen a jen boje o cokoli, majetek, bohy, lásku,... Boje o lásku mě zvláště děsí. To, že říkám "Milujte!", přece neznamená totéž jako "Bojujte o lásku!". Láska nepotřebuje boj, stačí jí pravda a slušnost. A to je to co nám, Čechům chybí k tomu, abychom mohli bíti skutečným demokratickým bohatým státem. Třeba ne bohatým majetkem a penězi, ale bohatým moudrostí a láskou. to je pravé bohatství!
To jest můj názor, přesvěčte mě, že je milný, a budete monarchy!

Je Česká republika ve východní nebo střední Evropě?

4. listopadu 2009 v 21:01 | Anuška
Dostal se ke mně čláenk, ve kterém byla zveřejněna diskuze cizinců, žijících v ČR, ot om, zda je ČR ve východní, nebo střední Evropě. U nás v rodině se strhla vášnivá debata. Byla (a pořád jsem) jsem zastáncem toho, že řešit takové otázky je zbytečnost, ne li urážka. Znamenalo by snad to, že jsme východoevropané, že jsme horší lidé, než ti ze západu? Jsme snad jen proto na odstřel? Po celou dobu, kdy jsem článek četla, jsem si říkal "Není to tak trochu povyšování se těch cizinců, kteří si troufají soudit naše životy? Co jim je po tom jak moc vyspělí jsme? Co na tom záleží?" Samozřejmě nejsme proti svobodě projevu, ostatně ať si tam žvástají co chtějí, my jsme my a nikdo nám nenakuká, že jsem burani z východu! A i kdybychom jimy byli, nebyli bychom my těmi, ko nás an ěn pasoval a kdo tím prohlásil "Starejte se o svůj stát, nestojí za nic! My budem jen hnípat, protože my jsem ti správní!" Oni se sami ponižují odsuzovánímnás. Jakobych slyšla tetu Toma Sawyera, když ji bylo ohlášeno, že nehoda způsobila smrt černocha "No to ještě dobře dopadlo, protože někdy přicházejí k úrazu i lidi!"
Tak ať žijí naši přistěhovalí sousedé a i nadále nás obdařují svým pozitivním myšlením!

Láska

28. října 2009 v 17:30 | Anuška
Asi jste se divili, jak je možné, že dívka mého věku ještě nenapsala úvahu o lásce. Nenapsala, protože pro ní láska nikdy nebyla vším. A jestli to budete číst, musíte brát v úvahu moji "samotu". Snad jednou přijde článek pozitivnější..
Láska je bez pochyby nejsilnější cit vůbec. Jsme ochotní pro ni zabíjet, krást, jsme ochotni ztratit samy sebe,... Přátelství je pevnější, není tolik vášnivé a dravé. I dyž samozřejmě pevný"milostný" vztah musí být založený na přátelství.
Já jako osoba vždy třetí poslední dobou skvěle vidím jak láska lidi mění. Dívky zapomínají na kamarádky (samozřejmě přátelství je od toho odpouštět, dát volnost, ale upřímně řečeno, mrzelo mě to).
V poslední době se lidé na význam slova láska dívají nějak moc přísně, ale zároveň s ní smíkají. Myslím, že by bylo jednodušší, kdybychom se rozhlédli. Pak bychom viděli, že láska neznamená jen lásku mezi chlapcem a dívkou, mužem a ženou, ale i přátelství, touhu, věrnost, ochotu. Láska nemusí být k ženě. Láska může být k vlasti, místu, věci, hudbě, víře,..... K čemu všemu ještě??
Uznávám, že se článek moc nedrží témata a je prakticky o ničem. Možná přijde nová úvaha na téma Láska. Kdo ví...

Globální oteplování

12. srpna 2009 v 16:25 | Anuška
Někteří lidé říkají, že globální oteplování neexistuje. Ale to snad tají ledovce jen tak, protože se jim chce? Vždyť to není možné. Vymřou kvůli tomu lední medvědi, ale ono to neexistuje. Ale proč by nám jich mělo být líto, Proč? Hlavně že máme nohy v teple no ne? Proč by lidé měli něco dělat? Třeba protože kvůli tání ledovců se zatopí část Evropy a spousta lidí přijde o domov. Ale to ná ve vnitrozemí také nemusí zajímat ne? Dobře, globální oteplování neexistuje. Ale tání ledovců nepopřete. Nebo to snad chcete udělat? A vysvětlete mi prosím, proč ty ledovce tají, když globální oteplobání je jen výmysl!!
Dovoluji si tvrdit (a to si asi dovoluji hodně), že bychom s tím něco dělat měli. Protože když se budeme takle nezodpovědně chovat i nadále, tak t moc dobře nedopadne. To mi věřte. A to by ani globální oteplování existovat nemuselo. Dříve nebo později dojde voda, ropa, plyn, nebo bůh ví co. Budeme zavaleni odpatky, budou se šířit nové druhy nemocí, proti kterým se nedokážeme pránit. A nakonec zhasne slunce bude po p*****...

Lidé

6. července 2009 v 13:58 | Anuška
Milujeme je a nenávidíme (jako všechno ostatní). Miluji vymýšelní osudu, sledování tváří, hledání úsměvů. Ano, úsměv je to co milujeme...
Je nás tady tolik a přesto často nejsme schopni najít ty pravé přátele a vytvořit společné dílo. Někteří nejsou ochotni, jiní nemají sílu.
Život je nespravedlivý, hlavně k lidem. Ale jsou snad lidé spravedlivý k životu? Milujího za krásné chvíle i ve chvílích smutku? Mívám pocit, že krásných chvil si nevšímáme. Zato zklamání, nenávist požíváme, jakoby se nikdy nic jiného nestalo.
Domnívám se, že je svět náš, že jsme dokonalí. Ze všech tvorů však máme k dokonalosti nejdále. Vytváříme gheta a uzavíráme do nich své bližní. Přitom bychom se měli snaži, aby těch ghet bylo co nejméně, protože nejsou jen ve městech, ale halvně vznikají i v našich srdcích.
Někdy mi přijde, že lidi miluji jen jednotlivě. Vidět jejich úsměv, chápat jejich trable... Ale jako celek je nenávidím. Nenávidím jak ubližují přírodě i sobě navzájem.

Zábava

15. května 2009 v 19:24 | Anuška
Zábava je nepochybně nepostradatelnou součástí našeho život. Potřebujeme ji stejně jako cokoli jiného. Potřebujeme se bavit. Bohužel ale někdy se stane ze zábavy "povinnost" . Prostě si "musíte" šlehnout. Nejlepší je, když se dokážete bavit bez alkoholu, drog,... V dnešní společnosti je to opravdu obtížné, ale když má člověk okolo správné lidi, jde to (vím ze zkušenosti).

Pocity

2. května 2009 v 10:33 | Anuška
Znáte ten pocit že nikam nepatříte? Že prostě jen přežíváte a nikdo si neuvědomuje že byste pro něj dokázali zemřít... A přitom byste to tak rádi udělali. Vzpomínáte, i když není na co. Sníte o nemožném. Milujete a nenávidíte jako každý jiný. Ale ten pocit samoty je tu pořád..i když jste s přáteli. Milujete je tak moc, že když jste s nimi je vám do pláče. Máte strach, že si je nezasloužíte. Máte strach, že když zakašlete, nebo se nadechnete uletí jako pták a vám nezbyde nic. Nemáte žádnou jistotu. Jediné co víte je, po čem tak toužíte. Hledáte odvahu vykříčet to do světa, říci to někomu. Ale když ji najdete vyschne vám v krku a nedostanete ze sebe ani hlásku natožpak rozumnou větu. Přitom byste si to tak přáli. Hledáte a ztrácíte a pořád vám to je málo. Milujete vášnivěji než druzí, ale i to je málo. Přejete si zemřít, ale cítíte, že váš žitov patří jiným. Nesmíte jim jej vzít...nesmíte....

Tolerance

13. dubna 2009 v 18:03 | Anuška
Tolerance...někteří lidé možná ani přesně neví jaký má to slovo význam, protože kdyby to věděl, neprali by se kvůli fotbalu, národnosti,.... Bez tolerance se nedá žít. Může někdo milovat netolerantního člověka? Z netolerance vznikají věci jako rasismus! Tolerantní člověk přece nemůže nenávidět jen kvůli barvě pleti!!! Lidé potřebují tleranci stejně jakon lásku (ne-li ještě více!) Netvrdím, že by měl člověk poslouchat druhé na slovo. Ale kdyby se lidé navzájem tolerovaly, nestalo by se nic jak 2. světová válka. Hitler by byl zadupán v okamžiku kdy by řekl svůj názor. To se bohužel nestalo. Proto zemřeli tisíce lidí-židů, romů. (Přitom babička hitlera byla židka a on rozhodně nebyl modrooký blonďák!!)

Nenávist

26. března 2009 v 16:45 | Anuška
Je všude kolem nás. V nás všech. Děsí mě to. Nevíš kdy ti kdo podrazí nohy, kdo tě kde pomluví,...! Každý by měl proti ní bojovat. Neříkám milovat člověka který i ublížil. To určitě e! Ale umět odpustit, neodsuzovat člověka, když ho neznáš,... Umět to je nutnost! Proč to tedy umí tak málo lidí?

Zvířata

19. března 2009 v 17:24 | Anuška
Miluju zvířata. Docela mě štve, co všechno lidi už napáchali! Spousta zvířat je na pokraji vyhynutí. Pandy-kácení pralesů, lední medvědi-globální oteplování, lvy, tygři-lidé je zabíjejí,.... Ale taky třeba krysy. Je škoda, že jsou někteří lidé tak sobečtí, že jim to je prostě fuk. Hlavně že mají peníze a bůh ví co všechno. Proč by se měli start o něco jako zvířata? Vždyť budou žít i bez nich ne??
Koupila jsem si myši. Dvě. Jsou úplně překrásný. Jak spinkaj! To je sladky!!!

Odpověď

4. března 2009 v 19:30 | Anuška
Tenga mě donutil zamyslet se!
Každý hledáme odpověď. Kdo jsme? Kým chceme být? Kam jdeme? Proč bojujeme? Proč umíráme? Proč trpíme? Proč milujeme? Přejeme si najít odpověď, ale nejsme si jistí. Máme z ní strach. Nevíme co pro nás bude znamenat. Možná nás změní, a my už nikdy nebudeme stejní! A kdybychomji našli? Co by bylo pak? Jaký smysl by měl náš život? Proč bychom tu byli?Měi bychom si naít novou otázku?
Často také přemýšlím o tom, jestli bych opravdu stála o to zjisit tu odpověď. Život pak by asi ztratil smysl. Ale rozhodně bych nechtěla umírat s pocitem, že jsme nevyřešila tu hádanku. Tudíž že jsem vlastně nic nedokázala! Zklamala jsem!
Co si Vy myslíte? Jaká je ta vaše otázka?

Život 2.

25. února 2009 v 19:45 | Anuška
Druhý článek o životě. Pokusím se, aby byl poněkud pozitivnějši!
Poslední dobou si uvědomuji, jak moc pro mě znamená. Vím, že bych moz´hla být už "jinde" a tak si každý den užívám. Jsem si vědoma toho, že je to nejvíc co mám. Obzvlášť po tom co ON odešel. Líbí se mi, jak je každý den jiný. Snažím se ŽÍT! Bojovat! Někdy mi přijde, že je nádherný. Někdy ho nenávidím. "Dobré dny" si užívám. Hážu úsměvy po kolemjdoucích, je mi fajn, směji se, nahlas si zpívá(to není příjemné pro ostatní:D)... Ale ve "špatné dny" bych nejraději nežila, myslím na smrt jako na spásu, poslouchám smutné písničky, mlčím, jsem protivná,.... Přes to všechno život miluji! Děkuji Bohu za každý den!

Spravedlnost

23. února 2009 v 19:15 | Anuška
Spravedlnost. Často ji postrádám. Já vím, že je těžké zařídit, aby byli všichni spokojeni. Nikdy nebude všechno spravedlivý. Já vím. Ale proč se někdo dožije dvaceti a někdo sta? Proč někdo žije celý život jk prase v žitě a někdo musí bojovat, aby sehnal něc k jídlu? (A nejsmutnější na tom je, že to ten člověk většinou nemůže nijak změnit.) Marně se ptámproč to tak je. Nikdo mi neodpví?!?!?

Naděje

22. února 2009 v 18:00 | Anuška
Naděje! Pro mě nejdůležitější věc. Potřebuji naději. Možnost splnit si sny. Kdybych ztratila naději, přišla bych už úplně o všechno. Mohla bych se jít rovnou zahrabat. Kdybych ztratila naději, vykašlala bych se na své sny. A živt by neměl cenu. Jako když se člověku stane něco opravdu hrozného. Někdo mu zemře, přijde o zrak, nebo já nevím co. Nesmí ztratit naději v lepší zítřek. Ale je to těžké. Hlavně když je ten člověk sám. Proto bychom se měli snažit pomáhat druhým, dávat jim naději. A to nejen těm, na kterých je vidět, že to potřebují. Někdy i člověk, který vypadá, že je v pohodě, ja na dně. Tak se prosím snažme pomáhat všem! Děkuju!

Pro co bych zemřela? 2.

22. února 2009 v 17:34 | Anuška
2. Svoboda a naděje
Moje svoboda je pro mě všechno. Nikdy bych nedokázala zapomenoutna své sny. Nemoha bych žít kdybych věděla, že nikdy nebudu mít možnost něco dokázat. Raději bych zemřela, než vedět, že budu do smrti NIKDO. Potřebuji naději. Potřebuji vědět, že i zítra budu mít možnost. Potřebuji vědět, že kdykoli můžu udělat cokoli (v mezích zákona samozřejmě) pro lepší budoucnost moji i druhých. Potřebuji to skoro stejně jako jídlo, pití, kyslík,... Bez pocitu, že mohu změit svůj osud bych nedokázala žít!

Pro co bych zemřela? 1.

21. února 2009 v 17:31 | Anuška
Pro co bych zemřela? Přemýšlela jsem o tom. Doufám, že bych to dokázala. Nevím co bych cítila kdyby se to mělo stát.
1.MÍR
Myslím že bych dokázala dát život za to, aby po sobě lidé přestali střílet. Bylo by skvělé kdyby život jdnoho člověk mohl zachránit životy stovek, nebo tisíců lidí. Takové "vykoupení". Vlastně by nezachránil jen ty které by jinak zastřelili, ale i jejich rodiny. Přála bych si být tím člověk. Zemřít pro dobro jiných. To nejde. Proto se musím učit a bojovat za splnění svých snů, abych jim mohla pomoci jinak!

Valentýn

13. února 2009 v 13:56 | Anuška
Podle mě pěkný zvyk, pravda je, že dříve se u nás neslavil . Líbí se mi poctata toho zvyku. Podle mě by si měl člověk alespoň v tento den vzpomenout na ty které má rád. A také na ty, kteří nikoho nemají. Podle mě by lidé o svátcívch měli myslet hlavně na druhé, na ty, kteří potřebují podporu, pomoc, nebo třeba jen naději.
A tky si myslím, že Sv. Valentýn byl charakter. Takových by mělo být víc!!!
Tak si to zítra všichni užijte..:-*

Sebevraždy a já

3. února 2009 v 17:09 | Anuška
Nikdy jsme to neudělala. Ale myslela jsem na to. Často. V hlavě jsem si sepisovala pro a proti. Nikdy jsem to nedokázala, měla jsem strach. Ani nevím z čeho. Nejspíš z bolesti. Prostě jsem se bála, že se to nepovede a já ucítím bolest. Nenáviděla jsem bolest. A vždycky ji nenávidět budu! Fizickou i psychickou. Ani jsem nevěděla jak. Skočit z mostu? Spolikat prášky? Nevěděla jsem. Dnes bych si podřezala žíli. Ale dřív... Naštěstí jsem přešla na jinou školu. Teď je to Ok. Jsem hrozně vděčná za život. Vím, že kdybych měla víc (nebo míň?) síly, odvahy asi bych tady už nebyla. jsou chvíle, kdy bych byla raději, kdyby se to stalo, ale většinou jen děkuji osudu. Děkuji, že jsem dostala šanci!!!
 
 

Reklama