Prosinec 2009

Victor Hugo-Bídníci (Ubožáci)

30. prosince 2009 v 12:51 | Anuška |  Literatura
Děj se odehrává v letech 1815-1830 ve Francii. Vypráví o bývalém vězni Jeanovi Valjeanovi. Byl 16 let na galejích za to, že ukradl chleba (2 roky) a utíkal (14 let). Po návratu z galejí se chtěl ubytovat, ale i když měl peníze, nechtěl ho nikdo obsloužit jídlem
ani noclehem. V noci seděl u nějakého domu a potkala ho žena, která mu poradila, aby šel do domu biskupa. Tento biskup se snažil pomáhat chudým. Dal mu polévku s chlebem a uložil ho ve svém domě. V noci Valjean ukradl stříbrné lžičky a byl polapen. Měl být zatčen, ale biskup se ho zastal. Řekl jim, že mu ty lžičky dal. Valjean je nejprve nechtěl přijmout, ale biskup ho přesvědčil, ať si je vezme a pomůže chudým. V roce 1820 už měl Valjean továrnu na textilie, útulek pro děti a nemocnici
pro chudé. Byl zvolen starostou. Ve svém nejlepším období pak potkává svého dozorce z vězení a ten je mu přidělen jako velitel státní policie. Mezitím přichází do továrny žena, Fantina, která má dceru, ale její muž zemřel a ona by ji nedokázala uživit. Dítě dá na starosti jedné hospodské, ta ji nenávidí a z dítěte se stává služka. Fantina umírá a pověřuje Valjeana, aby vyzvedl dceru Cosettku od hospodské.
Probíhá proces s mužem, který je omylem považován za Valjeana a je souzen za krádež peněz. Valjean se k tomuto soudu dostaví a odhalí zde svou totožnost. Je vězněn. Z vězení uprchne, vyzvedne Cosettku a uprchne s ní do Paříže. Zde se do ní zamiluje chudý student Marius.
Valjean zachrání Mariovi život na barikádách. Marius si bere Cosettku. Valjean se Mariovi svěří se svou minulostí. Ten ho k vůli tomu zavrhne. Pak se ale dozví, komu vděčí za život a s Cosettkou ho jednou navštíví. Valjean je ale nemocen a umírá.

"Dospěje-li láska k opravdové vroucnosti, dokáže umlčet i samu ctnost. Ale jakému nebezpečí se vydáváte, vy duše vznešené! Často dáváte duši, a my bereme tělo. Srdce vám zůstává a vy, chvějíce se, ve stínu si je prohlížíte. Láska nezná střední cestu; buď zničí, nebo spasí. V tomto dilematu je celý lidský osud. Žádná osudovost neklade tak neúprosně otázku zatracení nebo spásy jako láska. Láska znamená život, neznamená-li smrt. Kolébku; a také rakev. Stejný cit říká v lidském srdci ano nebo ne. Ze všech věcí, které Bůh stvořil, je lidské srdce způsobilé vydat ze sebe nejvíce světla, ale bohužel také nejvíce tmy."

Podle mě geniální dílo. Samozřejmě jsem u toho brečel, když zemřel biskup, Fantina a Jean Valjean i při spoustě jiných příležitostech. Bídníci se odehrávají v období francouzské revoluce, což jim dodává napětí. Donutí člověka milovat hlavní postavy, které nikdy nežili, což vám nakonec přijde neuvěřitelné (samozřejmě některé žili, ale to je jen malé procento). Je to příběh lásky, víry a naděje.

Česká republika

6. prosince 2009 v 16:41 | Anuška |  Úvahy
Náš stát jistě dokázal v roce 1989 velkou věc. Dobyl si svobodu. Ale je to snad všechno? Možná říkáte, že jsme svobodní. Já ale říkám, že jo to lež. To co nás činí nesvobodnými, ale už není systém ani konkrétní osoba. Jsme to mi sami-my, kdo jsme slepí, hluší, a když to ne, tak alespoň němí. To je možná ještě horší. Přestože vidíme bezpráví a nenávist, přesto mlčíme. Mlčíme, místo abychom se vztyčenou hlavou šli za skutečnou svobodou. Za svobodou o kterou snad kdysi bojovali lidé jako Karel Kryl. Dostali jsem ji, ale co se změnilo? Jak to vypadá s naší ekonomikou? Kolik z těch, kteří rozhodují o našich životech ve vládě, to myslí upřímně a nejde jim jen o to vydělat si na další auto, dům, dovolenou, milenku? Proč nejsou alespoň oni, když už nikdo jiný, spavedliví a čestní? Měli by nám být vzorem,nebo snad ne? Ale pokud by se stát choval tak, jak se chovají ty v jeho čele, kolik by tady bylo slučných lidí? Byla by to jistě zajímavá statistika, ale obávám se, že by málokoho zajímala. Špatný člověk nechce slyšet "To ty jsi udělal chybu! Není to vina těch tam venku, jak tvrdíš. Ta vina jen a jen tvoje. Protož člověk když se narodí dosává jeden veliký dar, a tím je právo a možnost rozhodovat se o sobě. Bojovat za sebe každou vteřinu života. Bylo to tvoje rozhodnutí, vzít ten úplatek!" . I když, kdo by mu to v dnešním světě řekl? Je tady někdo schopný nastavit zrcadlo ostatním a zároveň být věrný sám sobě?
Pokaždé, když uvažuji o dnešním světě, strhuje se ve mně obrovský boj. Boj mezi láskou ke všemu živému a tím co vidím. Na jednu stranu vidí kolik lidí ještě dnes obdivuje a tvoří dobro, kolik jich přemýšlí a snad i miluje. Ale pak se rozhlédnu po skutečném světě a vidím jen a jen boje o cokoli, majetek, bohy, lásku,... Boje o lásku mě zvláště děsí. To, že říkám "Milujte!", přece neznamená totéž jako "Bojujte o lásku!". Láska nepotřebuje boj, stačí jí pravda a slušnost. A to je to co nám, Čechům chybí k tomu, abychom mohli bíti skutečným demokratickým bohatým státem. Třeba ne bohatým majetkem a penězi, ale bohatým moudrostí a láskou. to je pravé bohatství!
To jest můj názor, přesvěčte mě, že je milný, a budete monarchy!