Září 2009

Chlapec

26. září 2009 v 18:05 | Anuška |  Moje přiběhy

Roman seděl na posteli, zády opřený o zeď. Nepřítomně se díval před sebe. V třesoucích rukách svíral malého plyšového medvídka. Roman byl bíly skoro jako stěna o kterou se opírá.Už zase přišli. Zamkl se. Bušili na dveře. Kopali do nich. Uvnitř bylo ticho. To je ještě víc rozčílilo. Roman slyšel jejich křik. Začal si prozpěvovat ukolébavku, kterou mu maminka zpívávala, když nemohl dlouho usnout. Trošku ho to uklidnilo. Přitiskl si medvídka na hruť. Byl rád, že je zamčeno. Představil si, co by se stalo, kdyby se dostali dovnitř. Asi by ho zbili, rozházeli by mu věci po pokoji a on by musel zase uklízet. Přál si, aby byla maminka s ním. Ta by je zahnala a nikdy by se nevrátili. Odvezla by si ho domů, všechno by jí řekl. Ale maminka nepřicházela. Jen vůně medvídka mu ji připomínala. Rozvzlykal se. Kdyby ho takhle viděli, výprasku ani výsměchu by se nevyhnul. Ale co má člověk dělat, když je sám a "velcí kluci" jsou tak blízko?
Uslyšel zvuk motoru. Paní Votočková, která dohlížela na děti v ubytovně se vrátila. Ten zvuk uslyšli i ti tam venku. Nazlobeně naposledy kopli do dveří a odešli. Roman si oddychl. Pro tentokrát to má za sebou, ale tušil, že příště to bude o to horší. Odemkl. Vykročil na chodbu. V tom na něho skočil ten největší z kluků, ten, kterého se nejvíc bál. Strhl ho do pokoje. Ostatní s křikem vtrhli za ním. Zavřeli dveře. Roman si nenápadně strčil medvídka do kapsy. Nechtěl, aby ho viděli. Pak ho někdo praštil do hlavy. Ztratil vědomí.
Propral se až pozdě večer. Hlava se mu točila, z nosu mu tekla krev. První, na co pomyslel, bylo, že nepřišel k večeři. Bude mít další problémy. Vstal. Potichu se plížil chodbou ke koupelně. Nejhorší bylo projít kolem pokoje paní Votočkové, která neměla dobré spaní. Když procházel kolem zaslechl hudbu. Nemohl uvěřit, že by ta stará paní poslouchala hudbu, natožpak pop. Tu písničku znal. Tu poslouchala maminka a vždy si u ní tak krásně prozpěvovala. Neudržel se. Schoulil se u zdi a rozplakal se. Ani si nevšiml, že se dveře otevřely.Někdo ho pohladil po vlasech. Zvedl uplakané oči. Díval se do tváře mladé paní, orámované blond vlasy. Napadlo ho, že je to anděl. Určitě ztratil moc krve a už je v nebi.
"Tak jsem v nebi! Konečně!" zašeptal. Když se na tváři anděla objeil úsměv pokračoval. "Často jsem doufam, že se sem dostanu. Je to tady ještě krásnější než jsem si představoval!" Staré zdi, mezi nimiž prožil tolik utrpení, se najednou proměnily v okna do ráje. Dveřmi k němu přicházela vůně květin a zpěv ptáků. Oprýskané skříně se prohýbalypod mísami s ovocem. Byl šťasten.
"Ne, nejsi v nebi. Jsi pořád tady." popřel adněl tu krásnou zprávu. "Já jsem tady místo paní Votočkové, ona odešla do důchodu. Ale pověz, co se stalo? Vždyť jsi od krve!"
Odvedla ho k umývadlu a smyla mu z tváře krev i slzy. Všechno jí řekl. Vyprávěl jí, jak ho sem maminka odvedla, protože bydleli moc daleko od školy. Vzpomínal jak smutně se loučili. Svěřil se, jak ho začali bít. Pověděl jí to všechno. Ulevilo se mu. Nikdy to nikomu neřekl.
Ta nová slečna, kterou měl zpočátku za anděl, se jemnovala Koledějová. Byla moc hodná. Jen díky ní mohl Roman přestoupit na novou školu a dkonce mohl bydlet s maminkou. Jediné, co ho mrzelo, bylo, že se už nebude vídat s paní Koledějovou. Považoval ji za svého strážného anděla.

Lidé, kterých si vážím-14-Tupac Shakur

24. září 2009 v 18:03 | Anuška |  Lidé
Lesane Parish Crooks se narodil 16. 6. 1971 v Brooklynu. Matka mu však brzy po narození jméno změnila na Tupac Amaru Shakur. Nardil se krátce po jejím návratu z vězení. Jeho otec se o synovi nikdy nedozvěděl. Oba rodiče byli Černými pantery (hnutí bojující za prává černochů v americe). To se samozřejmě bílým samozřejmě nelíbilo, takže problémy s policí byly na denním pořádku. Tupac byl v komunitě znám jako Černý princ. Když mu byly 2 roky narodila se mu sestra Sekyiwa. Krátce potom byl její otec odsouzen za ozbrojené přepadení na 60 let. Doba bez otce byla obdobím slz a chudoby, kterou Tupac měl Tupac po celý život s dětstvím a kterou nenáviděl. Někdy se stávalo, že se matka starala více o cizí lidi než o vlastní děti, takže Tupac skoro celé děství proseděl u televize, kde nacházel to, co mu v reálném životě chybělo-rodinu, klid, důvěru. To také způsobilo jeho uzavřenost. Volné chvíle trávil pasním básní a čtením knih. V roce 1984 poprvé vystoupil na jevišti. Matka ztratila práci, tak se s dětmi přestěhovala do Baltimoru. Tam ho přihlásila na Baltimore School of Performing Arts (umělecká škola). Tupacovi se tam líbilo. Chtěl se stát hercem. Na škole potkal Jadu Pinkett, která se stala jeho životní láskou. Přesto po 3 letech studií školu opustil, protože jeho vrstevníci měli jiné zkušenosti a on nebyl připraven na to být tyk jiný. Dál život v bídě. Už v Blatimoru začal psát rapové texty, pod jménem MC New York. V roce 1988 se znovu přestěhoval. Tentokrát do Marine City v Kalifornii. Bohužel i tam se žilo v chudobě. Už v 17 letech si začal uvědomovat problémy společnosti. Problémy ve školních osnovách,... Začal nelegálně prodávat drogy. Dostavily se neshody s matkou a veliké finanční problémy. Tupac žil rok jako bezdomovec. Přesto (nebo snad proto) se rozhodl bojovat za své sny, stát se slavným raperem a rím se přiblížit svým lidem. Začal pracovat. Stal se tanečníkem a později raperem Digital Underground. Několikrát byl zatčen, většinou za malé přestupky. Jeho matka je v tuto dobu závislá na cracku, což je pro něho veliké zklamání. Přesto přicházejí úspěchy. Vyjíždína turné, kde se setkává se spoustou nových lidí. Krátce na to vychází Tupacovo první album 2Pacalypse Now s pilotním singlem Brenda´s Got A Baby. V albu mluví otevřeně o věcech jako těchotěnství mladistvích, drogách, násilí policistů,... Po tom pochopitelně vzniklo nepřátelství mezi ním a policií. Byl brutálně zmlácen za "špatné přecházení ulice". Zažaloval policejní oddělení o 10 milionů dolarů. Dostal "pouze" 42 tisíc. Začal hrát (filmy Za branami pekla, Gang related, Juice,...). Další album mělo ještě větší úspěch než první, přesto se nadále setkával s odporem. Byl několikrát obviněn, pral se, bral drogy. Nahrál film Poetic Justice s Janet Jackson. Později začal formovat vlastní skupinu Outlawz. 18. listopadu 1993 na něho byla podána žaloba za sexuální napadení. Pravděpodobně neoprávněně. Byl uvězněn a nakonec propuštěn na kauci 50 tisíc dolarů. O rok později byl přepaden a postřelen v budově nahrávacího studia na Times Square v New Yorku mezi 48. a 49. ulicí. Je zajímavé, že postřelen byl pouze on, i když byl s dalšími třemi členy jeho skupiny. Přepadení bylo policií diagnostikováno jako loupež. Tupac byl kvůli vážným zraněním hospitalizován. Tři hodiny po operaci i přes zákaz lékařů nemocnici opustil, necítil se v ní bezpečně. Po postřelení se Tupac začal cítit vězněm vlastní slávy. Tupac to začal přehánět s marihuanou a začaly ho pronásledovat první myšlenky na smrt. Po tom, co jeho matka začala navštěvovat odvykací kůru kvůli závislosti na cracku, opět se sblížili. Z této doby pochází pecka s názvem Dear Mama. Tupac podepsal smlouvu s nahrávací společností Death Row. Součástí smlouvy bylo, že Tupac musí nahrát 3 alba, na což se Tupac hodně těšil, běžel ihned do studia, kde byl schopen nahrát 24 songů za necelé dva týdny. Naneštěstí zmíněná temná stránka Tupacovo duše se i přes všechny úspěchy prohlubovala. Stále více přicházel do konfliktu se zákonem. Byl nešťastný, trable ho pronásledovaly dnem i nocí. Snažil se žít šťastný život, ale moc se mu to nedařilo. Cítil, že se mu přihodí něco zlého, byla to paranoia. Roku 1996 odjel do Las Vegas na boxerský zápas. Tam došlo k několi bojům s jinými gangy. Potom s majitelem nahrávací společnosti odjíždí. Po cestě je ale zastaví policisté. Přijede bíly Cadillac se 4 černými muži. Ti vystřílejí na Tupaca a Suge 13 ran. Čtyři trefily Tupaca do hrudníku. Dodnes nikdo neví, kdo byli ti střelci a proč chtěli Tupaca zabít. Suge byl prakticky nezraněn. Odjížděl hledat nemocnici. Po cestě Tupac nebyl v bezvědomí, komunikoval, ale špatně se mu dýchalo. Nakonec ho do nemocnice odváží sanitka. Hned ten večer se Tupac podrobuje první ze tří operací. Je ve velmi kritickém zdravotním stavu. Během další operace je Tupacovi vyjmuta pravé plíce, stále upadá do bezvědomí. Fanoušci se shromažďují před nemocnicí. V pondělí 9. září dochází ke konfliktu mezi Tupacovými kamarády a policií, vše se nakonec obešlo bez větších problémů. V pátek 13. září 1996 je Tupac v 16:03 prohlášen za mrtvého doktorem Lovettem. Na žádost matky byl odpojen z přístrojů, kterého ho držely při životě. Lékaři se ho totiž poněkolikáté resuscitovali. Celý svět obletěly zprávy o smrti jednoho z největších rapperů, který kdy žil. Umřel v pouhých 25 letech! Milióny lidí po celém světě stále věří, že Tupac žije a pouze čeká na chvíli, kdy se bude moci vrátit.


Zastřelili ho. A tak se stal hrdinou-zemřel pro to v co věřil. Bojoval, ale konce boje se nedočkal a obávám se, že se ho nedočká nikdo, protože vymýtit násilí z černošských ghet by bylo náročné a bohužel skoro nikdo není ochotný se toho zůčastnit. Nevyčítám jim to. Na příkladu tohodle velikána vydíme, jak nebezpečné by to mohl být. Přesto, když už mu nemůžeme dát splnění jeho snu, nezapomeňme na něho. Uchovejme alespoň vzpomínku na člověka, který žil a bojoval a přesto zemřel v pouhých 25 letech.
Tak žijme, vzpomínejme, milujme a BOJUJME!!!

Indigové děti

16. září 2009 v 17:47 | Anuška |  Psychologie
Pojmenování "indigové děti" vychází z aurické typologie, která se zabývá souvislostmi mezi barvou aury a osobnostními charakteristikami jednotlivce. Většina indigových dětí je dnes s dětském věku. Tyto děti mají velmi specifické charakteristiky, které je odlišují od předchozích dětských generací. Jsou to děti velmi nadané, talentované, inteligentní. Už od útlého dětství se vyznačují moudrým pohledem. Mají silný smysl pro spravedlnost. Dělají vždy to co cítí, že je správné. Je velmi těžké podřídit nebo potrestat je. Neuznávájí falešné autority. Nenechají se vést člověkem, který je jiného etického smýšlení. Odmítají se řídit pavidly a příkazy, nenechají se omezovat překonanými ideály a poučkami víry. Jsou zvídavé. Vždy požadují pořádné zdůvodnění, odpovědi musí být pravdivé. Jsou citlivé, náchylné k pláči. To často není rodiči, prarodiči, přáteli chápano a indigové děti proto velmi trpí. Mají silnou intuici. Velmi lehce komunikují s přírodou, zvířaty i ostatními dětmi.
Jsou tu, aby změnily svět a pomohly nám všem k větší harmonii a míru.

Naděje umírá poslední...

8. září 2009 v 20:00 | Anuška |  Můj niterní život
Abyste neřekli, že si tady jen stěžuju, tak taky jeden optimistický článek (než mě to přejde). Mám se skvěle. Snad mi už přišla knížka (Oheň v dlaních-život Boba Marleyho), mám čepici (možná vám sem pak dám fotku), mám všechno. A k tomu už jen jeden den učení v tomhle týdnu a plný program. Takže jsem šťastná. Tenhle člnek je o ničem, ale třeba vám dá naději, protože jak určitě víte, naděje je základ. Bojujte, protože jinak to nejde. Bojujte, abych na vás mohla být hrdá! BOJUJTE!

Elvis Presley-Love me tender Ne, ta písnička s tím opravdu nic společného nemá. Ale je krásná a Elvisův příběh by mohl být v učebnicích naděje, zklamání, smutku i radosti. Elvis žije, i když se mu tolik lidí vysmívá. Elvis žije, i když jeho srdce netluče. Žije v té hudbě, žije v lidech, kteří ho neopustí, přestože to byl náladový obtloustlý protiva.

Memento-Radek John

7. září 2009 v 17:10 | Anuška |  Literatura
Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď - nikoliv jako příběh "o nich", ale jako "jejich" příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, pro něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají na šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření. Pro autorův obraz je příznačné, že vznikl takřka před dvaceti lety, kdy u nás problémy s drogovou závislostí teprve začínaly. Tehdy šlo o dílo varovné, dnes, bohužel, je tomu jinak. Síla románu tím neztratila na účinnosti, právě naopak.

Skvělá knížka. Přečetla jsem ji asi za týden. Nejneuvěřitelnější na ní je, že člověk celou dobu ví jen o dvou možných koncích. Přesto to dopadne jinak. Rozhodně doporučuji přečíst.