Smetiště

13. března 2010 v 17:42 | Anuška |  Úvahy
Stojí před velkou, obtížnou a zapeklitou otázkou, která zní: "Mám být pyšná na svou zemi, nebo se za ni mám stydět?" Máme skvělé vědce, umělce, sportovce,... Ale co většina lidí? Co oni chtějí a jak se chovají? Co bychom si namlouvali, je to tu jedno velké smetiště! A to jak doslovně, tak obrazně. Koho zajímá, jak vypadá prostředí, ve kterém žijeme? Tedy lépe řečeno, kdo je ochoten něco UDĚLAT, aby se to změnilo?(ne, nejsem blázen, když mám takové nápady!) To je stejné jako s globálním oteplováním, hladem v Africe a spoustou dalších problémů. Češi o tom ví, ale proč by měli něco dělat zrovna ONI? Samozřejmě, že tací nejsou všichni. Počet lidí, kteří se staví proti "prázdninovému pobytu" Číny v Tibetu, mě strašně moc těší (dokonce i na Jičínské radnici vïsela tibetská vlajka, což mě strašně mile překvapilo!). Vím, že i v téhle ....... zemi jsou lidé, kterým není jedno, jakým životem se žije jinde než v jejich obývacím pokoji, ale není jich málo na takový veliký svět? Myslím, že bohužel je. Ale díky Bohu za to málo!
 

Řeč

5. března 2010 v 17:49 | Anuška |  Úvahy
Někdy prostě člověk musí zemřít, aby lidé uslyšeli, co říkal. Je to smutné, protože nikdy neuvidí slzy studu v očích těch, kteří našli pravdu. Někdy člověka slyšíme, ale nechceme mu naslouchat. Ze strachu, nebo lenosti. Když ale procitneme, je to jako bychom se znovu narodili. Cítíme, jak celý náš dosavadní život byl, ne snad přímo špatný, spíš zbytečný, marný. Nic jsme se nenaučili, nic jsme nevytvořili, nic jsme nepředali. Ale jsou také lidé, kterým prostě naslouchat musíme, protože jejich hlas je podmanivý, protože ne my, ale naše srdce ví, že vše co říká je bezbřehá pravda. Cítíme to lépe než slyšíme. Ono je jednodušší naslouchat srdcem než ušima. Nechápu, proč z toho lidé mají takový strach. Vždyť jenom když nasloucháme srdci, víme dobře co je správné a co je jen proradná lež. Je pravda, že někdy je srdce moc tiché, nebo dokonce němé. Někdy je zmatené. Ale když mu věříte, dodejte mu prostě odvahy, stejně jako příteli, který se potřebuje svěřit, ale neví, kde začít.
Jsou lidé, kteří nemusí promlouvat, aby byli slyšeni. Stačí, když jejich srdce prohlašuje svou pravdu. Mám strach, že poslední dobou té pravé a nefalšované pravdy ubývá. A je to proto, že ubývá lidí, kteří by byli ochotni jí naslouchat. Chtějí hezké tvářičky, milé úsměvy, povrchní pravdu zařazenou do stylu. Nezáleží na tom, co člověk říká, ale na tom, jak při tom vypadá. Nezáleží na tom, kolik dává, ale kolik bere. Dnešní hrdina není opravdový a velkosrdečný, ale proradný a chamtivý. A tak se ptám: je to tak správně-že žijeme ve světě bez pravdy, lásky a porozumění?

Talent...kde se jen bere?

1. ledna 2010 v 14:07 | Anuška |  Můj niterní život
Bůh (nevěřím na Boha, ale nevím jak jinak to nazvat) mi dal obrovský dar. Dar, který by byl hřích nevyužít. Hřích vůči společnosti, i mě samé. Tím darem je talent. Nejsem si uplně jistá na co talent, ale talent to rozhodně je! Zní to bláznivě, vím. Ale je to tak. A těchto pár vět by mohl použít každý z nás. Netvrďte mi, že ne! Každý má talent! Ale dnes nechci mluvit všeobecně, dnes chci mluvit o sobě. Sobecké, že? Nemohu si pomoci, začíná nový rok, lidé myslí na sebe, ne na druhé. Tak mě nechte jednou myslet na toho bláznivé a bázlivého tvora, který se usadil někde hluboko ve mně. Zajímalo by mě, kdo to vlastně je. Že si myslí, že mě může takle ovládat. Co si to vůbec dovoluje? Ale mám ho ráda. On to je totiž génius. Já vím, že to zní dost blbě. Přesto jsem přesvědčená, že jsem geniální. Každý je svým způsobem génius. Jenže bohužel ne u každého tu genialitu oběvíme. Oni totiž jsou genialita utajená a genialita viditelná. Přijde vám člověk geniální jen protože má srdce na pravém místě (nevím proč se to tak blbě říká, když mají všichni srdce na levo, ale vy víta jak to myslím...)? Mě ano, protože v dnešním světě, plném lží, je těžké zůstat čestný a když to někdo dokáže, je to GÉNIUS!
Ale co to povídám?!? Zpět k původnímu tématu... Bůh mi dal obrovský dar. Dar, který by byl hřích nevyužít. Hřích vůči společnosti, i mě samé. Tím darem je talent. Přede mnou stojí nový rok, ve kterém budu mít příležitost ten talent využít. Plně. A nebo taky ne. Ptát se co je ta správná cesta je zbytečnost. I ten nejméně čestný člověk (ale věřím, že nečestní lidé nečtou moje články) by to musle poznat. Možná mám prostě talent na létání, ne v letadle, létání nad hlavou ostatních. Přestože nás náš drahý pan prezident vyzval, abychom stáli pevně na zemi, já budu létat. To je moje poslání. Pěnké ne? Poslání....kdo nám je vybírá? Myslím, že si je vybíráme sami, tím pádem nemáme komu co vyčítat. Krásný pocit. Je jen na nás co ze sebe rozdáme a co si ponecháme. Nechci tvrdit, že lidé, kteří si hodně nechají pro sebe, jsou sobci. Jenom se nedívají kolem, nevidí kolik by mohli získat! Všichni význační lidé ( v dobrém smyslu) byli význační tím, že se otevřeli a rozdali-ve svých písních, knihách, slovech, pohledech, myšlenkách a činech. Mám před sebou těžký rok, chci bojovat (jak často to slovo používat. Bojovat....) za všechno co bude život ochoten mi půjčit. Třeba jen na okamžik, zlomek okamžiku. Chci štěstí-třebas jen na okamžik, a pak ho za se vrátit. Je to kruté, ale plní to srdce. A také chci bojovat za druhé, i když vím, že to není možné. Chci jim pomoci najít tu správnou cestu. Bláhové, když jsme ji ještě nenašla sama. Ale hledám....
 


Victor Hugo-Bídníci (Ubožáci)

30. prosince 2009 v 12:51 | Anuška |  Literatura
Děj se odehrává v letech 1815-1830 ve Francii. Vypráví o bývalém vězni Jeanovi Valjeanovi. Byl 16 let na galejích za to, že ukradl chleba (2 roky) a utíkal (14 let). Po návratu z galejí se chtěl ubytovat, ale i když měl peníze, nechtěl ho nikdo obsloužit jídlem
ani noclehem. V noci seděl u nějakého domu a potkala ho žena, která mu poradila, aby šel do domu biskupa. Tento biskup se snažil pomáhat chudým. Dal mu polévku s chlebem a uložil ho ve svém domě. V noci Valjean ukradl stříbrné lžičky a byl polapen. Měl být zatčen, ale biskup se ho zastal. Řekl jim, že mu ty lžičky dal. Valjean je nejprve nechtěl přijmout, ale biskup ho přesvědčil, ať si je vezme a pomůže chudým. V roce 1820 už měl Valjean továrnu na textilie, útulek pro děti a nemocnici
pro chudé. Byl zvolen starostou. Ve svém nejlepším období pak potkává svého dozorce z vězení a ten je mu přidělen jako velitel státní policie. Mezitím přichází do továrny žena, Fantina, která má dceru, ale její muž zemřel a ona by ji nedokázala uživit. Dítě dá na starosti jedné hospodské, ta ji nenávidí a z dítěte se stává služka. Fantina umírá a pověřuje Valjeana, aby vyzvedl dceru Cosettku od hospodské.
Probíhá proces s mužem, který je omylem považován za Valjeana a je souzen za krádež peněz. Valjean se k tomuto soudu dostaví a odhalí zde svou totožnost. Je vězněn. Z vězení uprchne, vyzvedne Cosettku a uprchne s ní do Paříže. Zde se do ní zamiluje chudý student Marius.
Valjean zachrání Mariovi život na barikádách. Marius si bere Cosettku. Valjean se Mariovi svěří se svou minulostí. Ten ho k vůli tomu zavrhne. Pak se ale dozví, komu vděčí za život a s Cosettkou ho jednou navštíví. Valjean je ale nemocen a umírá.

"Dospěje-li láska k opravdové vroucnosti, dokáže umlčet i samu ctnost. Ale jakému nebezpečí se vydáváte, vy duše vznešené! Často dáváte duši, a my bereme tělo. Srdce vám zůstává a vy, chvějíce se, ve stínu si je prohlížíte. Láska nezná střední cestu; buď zničí, nebo spasí. V tomto dilematu je celý lidský osud. Žádná osudovost neklade tak neúprosně otázku zatracení nebo spásy jako láska. Láska znamená život, neznamená-li smrt. Kolébku; a také rakev. Stejný cit říká v lidském srdci ano nebo ne. Ze všech věcí, které Bůh stvořil, je lidské srdce způsobilé vydat ze sebe nejvíce světla, ale bohužel také nejvíce tmy."

Podle mě geniální dílo. Samozřejmě jsem u toho brečel, když zemřel biskup, Fantina a Jean Valjean i při spoustě jiných příležitostech. Bídníci se odehrávají v období francouzské revoluce, což jim dodává napětí. Donutí člověka milovat hlavní postavy, které nikdy nežili, což vám nakonec přijde neuvěřitelné (samozřejmě některé žili, ale to je jen malé procento). Je to příběh lásky, víry a naděje.

Česká republika

6. prosince 2009 v 16:41 | Anuška |  Úvahy
Náš stát jistě dokázal v roce 1989 velkou věc. Dobyl si svobodu. Ale je to snad všechno? Možná říkáte, že jsme svobodní. Já ale říkám, že jo to lež. To co nás činí nesvobodnými, ale už není systém ani konkrétní osoba. Jsme to mi sami-my, kdo jsme slepí, hluší, a když to ne, tak alespoň němí. To je možná ještě horší. Přestože vidíme bezpráví a nenávist, přesto mlčíme. Mlčíme, místo abychom se vztyčenou hlavou šli za skutečnou svobodou. Za svobodou o kterou snad kdysi bojovali lidé jako Karel Kryl. Dostali jsem ji, ale co se změnilo? Jak to vypadá s naší ekonomikou? Kolik z těch, kteří rozhodují o našich životech ve vládě, to myslí upřímně a nejde jim jen o to vydělat si na další auto, dům, dovolenou, milenku? Proč nejsou alespoň oni, když už nikdo jiný, spavedliví a čestní? Měli by nám být vzorem,nebo snad ne? Ale pokud by se stát choval tak, jak se chovají ty v jeho čele, kolik by tady bylo slučných lidí? Byla by to jistě zajímavá statistika, ale obávám se, že by málokoho zajímala. Špatný člověk nechce slyšet "To ty jsi udělal chybu! Není to vina těch tam venku, jak tvrdíš. Ta vina jen a jen tvoje. Protož člověk když se narodí dosává jeden veliký dar, a tím je právo a možnost rozhodovat se o sobě. Bojovat za sebe každou vteřinu života. Bylo to tvoje rozhodnutí, vzít ten úplatek!" . I když, kdo by mu to v dnešním světě řekl? Je tady někdo schopný nastavit zrcadlo ostatním a zároveň být věrný sám sobě?
Pokaždé, když uvažuji o dnešním světě, strhuje se ve mně obrovský boj. Boj mezi láskou ke všemu živému a tím co vidím. Na jednu stranu vidí kolik lidí ještě dnes obdivuje a tvoří dobro, kolik jich přemýšlí a snad i miluje. Ale pak se rozhlédnu po skutečném světě a vidím jen a jen boje o cokoli, majetek, bohy, lásku,... Boje o lásku mě zvláště děsí. To, že říkám "Milujte!", přece neznamená totéž jako "Bojujte o lásku!". Láska nepotřebuje boj, stačí jí pravda a slušnost. A to je to co nám, Čechům chybí k tomu, abychom mohli bíti skutečným demokratickým bohatým státem. Třeba ne bohatým majetkem a penězi, ale bohatým moudrostí a láskou. to je pravé bohatství!
To jest můj názor, přesvěčte mě, že je milný, a budete monarchy!